Létat se svým modelem co nejdéle – to je odvěké přání všech modelářů, zejména těch rekreačních, kterých je mezi námi nejvíce a kterým je tento článek určen. Specialisté a závodníci jsou většinou vybaveni termickými čidly a podobnými zařízeními a co je nejdůležitější – dlouhodobými zkušenostmi.
Pokusíme se přiblížit hlavní zásady létání v termice a pro snadnější orientaci rozdělením do tématických okruhů.
TAKTIKA LETU
Základním taktickým prvkem při létání na čas je získání co největší výšky, která zajistí dostatečnou možnost manévrování při vyhledávání stoupavých proudů. Při nastoupání do co největší výšky a setrvání v ní nesmíme zapomenout na dostatečnou viditelnost (výhodu mají samozřejmě větší modely s výraznou barvou spodních ploch). O hranicích viditelnosti modelu a volbě barev pro povrchovou úpravu připravujeme další článek. Snad hlavní zasadou termického létání je držet model pod kupovitými oblaky, pod jejich tmavšími částmi a na návětrné straně, tam jsou stoupavé proudy silnější. Při prvních známkách počínajícího rozpadu oblaku pod ním déle nezůstávejte a včas přeleťte k jinému. Při tom se vyvarujte zbytečně dlouhých přeletů (ztráta výšky!) a pro co nejmenší ztrátu výšky využívejte i slabších stoupáků, které pomohou výšku získat nebo aspoň udržet. Další důležitou zásadou je „místní“ znalost (víme, v kterých místech plochy se stoupavé proudy vyskytují nejčastěji), která nám prodlouží létání ve slabších podmínkách nebo pokud nám v malé výšce zbývá na vyhledání stoupavého proudu málo času. Při silnějším větru je důležité létat na návětrné straně plochy, občasné zalétnutí na závětrnou stranu je nutné s ohledem na výskyt stoupavých proudů. Při tom je třeba vysoké pozornosti pro včasné rozhodnutí pro návrat nad plochu. Pokud se svým rozhodnutím „netrefíme“, hrozí přistání mimo plochu a tím i ztráta, poškození nebo zničení modelu.
VOLBA DOBY VZLETU
Vhodná doba pro start je důležitá u RC větroňů startujících vlečnou šňůrou nebo navijákem, také však u elektrovětroňů s malým přebytkem výkonu. U motorizovaných větroňů s velkým přebytkem výkonu nemá doba vzletu prakticky žádný význam, model dosáhne dostatečné výšky pokaždé. Obecně platí, že nejhodnější doba startu je ve chvíli, kdy vzduchová bublina začíná stoupat. Jak to poznat ? Závan teplého vzduchu a jeho mihotání při zemi je příznakem, že se ohřátý vzduch u země začíná hýbat a blíží se odtržení termické bubliny. Závan studeného vzduchu provázený otočením směru větru je znamením, že se bublina právě odtrhla. Občas se objeví i slabší či silnější vzdušný vír. Při pozdním startu se může stát, že termická bublina se vlivem větru vzdálila a stoupavé proudění je nahrazena klesáním. Při předčasném startu se naopak může stát, že termická bublina se odtrhne, až když je model zpět na zemi.
VYHLEDÁVÁNÍ STOUPAVÝCH PROUDŮ
Při vyhledávání stoupáků musíme především vycházet z výšky, kterou model aktuálně má. V malých a středních výškách hledáme termiku podle terénu, v místech, která se ohřívají rychleji (svah obrácený ke slunci, suché pole, rozhraní travnaté plochy a lánů obilí apod.). Vyhýbáme se místům, která se ohřívají pomalu (ovocný sad, čerstvě zorané pole, rybníky, vodní nádrže apod.) O problematice vyhledávání stoupavých proudů jsme se již zmínili i v odstavci TAKTIKA LETU (místní znalost, kupovité oblaky). Velmi dobrým pomocníkem při vyhledávání stoupáku jsou kroužící ptáci, jak je uvidíte, všeho nechte a honem pod ně !!!
KROUŽENÍ
Pro kroužení ve stoupavém proudu platí :
-
Stoupavý proud může mít průměr od několika desítek do stovek metrů, průměr se zvětšuje s rostoucí výškou.
-
Rychlost stoupání není ve stoupavém proudu stejná. Největší je v jeho jádru a směrem k okrajům slábne.
-
Jádro stoupavého produ bývá zpravidla v jeho středu.
-
Stoupavý proud může mít i několik jader.
-
Termický stoupavý proud mmá přibližně kruhový tvar.
-
Při kroužení ve stoupáku nelétáme minimální rychlostí, spíše rychlostí vyšší s ohledem na turbulenci a náklon modelu (vyšší náklon = vyšší rychlost).
Po nalétnutí stoupáku točíme model na stranu, kde předpokládáme větší stoupání. Někdy (zvláště u úplných začátečníků) je výhodnější točit na tu stranu, kam model zatáčí lépe. Pokud v jednom stoupavém proudu krouží více modelů, je dobré kroužit ve stejném směru jako ostatní. Náklon modelu v kroužení – to je otázka vlastní zkušenosti – obvykle 15° ž 30°, začínejte od úsloví „Méně je někdy více“.
USAZENÍ VE STOUPÁKU
Usazení či ustředění ve stoupavém proudu znamená, že střed zatáčky a střed jádra stoupavého proudu jsou totožné, jedině tak lze využít síly stoupáku co nejvíce. Vzhledem k tomu, že jádro (střed) stoupavého proudu není vidět, záleží jen na naší zkušenosti a citu. Důležitá zásada – při nalétnutí stoupavého proudu první okruh nikdy neupravujte, jedině tak získáte představu o průměru a poloze jádra stoupavého proudu. Osvědčilo se nám neměnit ani třeba druhý nebo třetí kruh, svým poznatkům přizpůsobíme až ty další.
USTŘEĎOVÁNÍ PROTAŽENÍM KRUHU
Princip tohoto způsobu spočívá v tom, že pilot v bodě Y (levý obrázek) přejde na několik sekund do horizontálního letu a posouvá tím střed kroužení.
USTŘEĎOVÁNÍ ZOSTŘENÍM ZATÁČKY
V tomto případě krátce před vylétnutím z jádra (bod X na středním obrázku) zvětší náklon (až na dvojnásobek) a po otočení asi o 180° náklon zmenší. Srovnáme-li tento způsob s předchozí metodou protažení kruhu vidíme výhody:
-
Ustředění je rychlejší.
-
Oprava směřuje vždy ke středu jádra
-
Je účinnější v úzkých stoupavých proudech
USTŘEĎOVÁNÍ ZMĚNOU SMYSLU TOČENÍ
Tento způsob volímev případě nalétnutí stoupáku na jeho okraji, točením na opačnou stranu a následným vylétnutím ze stoupání. Způsob změny smyslu točení je v tomto případě velmi účinný. Smysl zatáček měníme v bodě C (pravý obrázek), který je asi 30°až 45° před místem, kde bylo stoupání nejsilnější, to vše kvůli prodlevě nutné k přechodu z jedné zatáčky do druhé. Riskujeme však částečné nebo úplné vylétnutí ze stoupáku nevhodnou volbou místa smyslu točení, při použití této metody je důležitá i volba náklonu modelu v zatáčce, obecně tento způsob začátečníkům nedoporučuji.
VOLBA METODY PRO USTŘEĎOVÁNÍ
Volba některé z uvedených metod záleží na mnoha faktorech (zkušenosti modeláře, aktuální meteorologické podmínky, letové vlastnosti modelu – některé modely vlivem geometrických zkroucení a výrobních nepřesností zatáčejí na jednu stranu „ochotněji“ než na druhou). Z těchto důvodů nelze jednoznačně doporučit některou z uvedených metod, jsou v podstatě modelové a modeláři doporučujeme jen častým létáním získávat zkušenosti .
OPUŠTĚNÍ STOUPAVÉHO PROUDU A RYCHLÉ VYKLESÁNÍ
Při létání ve velkých výškách může dojít k situaci, kdy se model ocitne vlivem silného stoupavého proudu za hranicí viditelnosti. V takových případech je nutné stoupák opustit a rychle vyklesat do přijatelné výšky, kde můžeme začít s hledáním nového stoupavého proudu. Pozor na tzv. silné oblasti (pod vyvinutými kupovitými oblaky), kde je hledání místa se slabším stoupáním nebo klesavými proudy velmi obtížné. V takových případech snížíme výšku jen vývrtkou, spirálou, nebo střemhlavým letem. Za nejbezpečnější a nejspolehlivější způsob považuji vývrtku nebo u vybavenějších modelů brzdicí klapky. Jinou možností může být sestupná spirála, tedy zatáčka s velkým náklonem, musíme však mít bezpodmínečně na zřeteli její ustálenost. V případě neustálené spirály dojde k extrémnímu nárůstu rychlosti opadání a vlivem zatížení draku modelu působícími silami i k destrukci modelu. Doporučuji tyto způsoby používat jen vyjímečně.
S použitím podkladů Ing.P.Ingla
Josef Mužík
Kategorie inzerce